Postdok mezi čtyřmi kontinenty

V posledních dvou letech se na postdoka vydaly čtyři biochemičky s doktoráty z Prahy, každá do jiného koutu světa: do USA, do Japonska, do Německa a do Jihoafrické republiky. Jak se jim tam bádá a žije? Jaké jsou mezi zeměmi rozdíly a na co si dát pozor? O tom se dočtete v novém blogu Jany Pilátové (Lawrence Berkeley National Laboratory, USA), Karolíny Honzejkové (Okinawa Institute of Science and Technology, Japonsko), Veroniky Vetýškové (INM – Leibniz Institute for New Materials, Německo) a Terezie Ticháčkové (Stellenbosch University, Jižní Afrika).

Nechce se vám číst celý článek? Přečtěte si odpovědi jen na témata, která vás zajímají:

• Jaké postavení má postdok v univerzitní/výzkumné hierarchii?
• Jak se dají obecně najít postdocké pozice v „mé“ zemi? Je to spíše fellowship nebo vyhlášené místo ve skupině?
• Jak se vám v nové zemi bydlí?
• Jak jezdíte do laboratoře?
• Přestěhovaly jste se samy, nebo se svým partnerem? Jak jste vyřešily „two body problem“?
• Jaká je u vás pracovní kultura? Máte stanovenou pracovní dobu, kterou musíte dodržovat?
• Jací jsou vaši kolegové? Kolik vás ve skupině je? Pracujete v mezinárodním prostředí?
• Jak překonáváte jazykovou bariéru?
• Máte nějakou novou zálibu, kterou jste objevily díky svému pobytu v zahraničí?
• Chtěly byste říct něco závěrem? Jedno doporučení pro další kolegy a kolegyně, kteří by se do vaší země chtěli vydat?
• Medailonky autorek blogu

Období po získání doktorátu znamená znovunabytí svobody a zároveň novou odpovědnost za kariérní úspěch. Být úspěšná často znamená získat jedinečné znalosti a zkušenosti a kde jinde je získat, než na postdoku v zahraničí. Sbalit si svých pět švestek a odstěhovat se z domova od své práce, přátel a veškerého známého do nové země, do nové laboratoře není snadné rozhodnutí. Přesto to naše vědecké kariéry vyžadují. Přináší nám to nové pohledy nejen na vědu, ale i na společnost okolo nás. Přináší nám to nejen radost a nadšení z poznávání nového, ale i starost a úzkost z neznámého. Jak se liší zkušenosti čtyř biochemiček, které absolvovaly své doktoráty v Česku a které jsou v současnosti každá na jiném kontinentu? Uvnitř laboratoře to vypadá všude na světě téměř stejně. Pipety, centrifugy, kapalinové chromatografy, inkubátory, experimentální protokoly… většina takových věcí se neliší víc, než kdybyste přešli mezi výzkumnými ústavy v jednom městě. Ale jací jsou vaši kolegové a kolegyně? Jaká je pracovní kultura? Jaký je přístup univerzity nebo výzkumné instituce k zahraničním pracovníkům? Jak se vám bydlí na novém místě a jezdí do práce? Přečtěte si unikátní porovnání postdocké zkušenosti mezi čtyřmi kontinenty!

Ale začněme na začátku: kdo jsou vlastně postdoci? Jsou to mladí vědci nebo vědkyně, kteří po dokončení doktorského studia zpravidla jdou na zkušenou do zahraničí, snaží se načerpat více zkušeností, aby se lépe připravili na další stupeň kariérního postupu. Postdocké „stáže“ jsou často na 1–5 let, u těch kratších je běžné vystřídat 2–3 postdocké pozice, ale toto se hodně liší obor od oboru. Jaké jsou tedy zkušenosti čtyř oslovených biochemiček?

Jaké postavení má u vás postdok v univerzitní/výzkumné hierarchii?

Veronika (Německo): Postavení postdoktorandů je často diskutované téma a do značné míry závisí na konkrétním pracovišti. Já mám to štěstí, že působím ve skupině profesora Webera, kde je kladen důraz na otevřenou diskusi a na spolupráci. Bez ohledu na to, jestli spolupracuji s doktorandy, docenty nebo vedoucími skupin, vždy cítím, že si máme navzájem co předat. Jsem přesvědčena, že pokud má někdo s danou problematikou zkušenosti, jeho nebo její názor je respektován bez ohledu na formální hierarchii. Z mé osobní zkušenosti tak vnímám vědecké prostředí v Německu jako velmi vstřícné a plné příležitostí pro profesní rozvoj.

Veronika: INM – Leibniz Institute for New Materials, Německo

Jana (USA): V Kalifornii mají postdoci postavení, jaké si vymůžou, a to doslova, díky svým silným odborům a jejich skvělé organizaci a profesionalizaci. Postdoci jsou zaměstnanci se zdravotním pojištěním a dalšími benefity od zaměstnavatele včetně evropských standardů dovolených a dalšími vymoženostmi, což neplatí pro ostatní zaměstnance. Je to ale novinka a velká změna k lepšímu ve srovnání s lety před velkou stávkou v roce 2022, do které se zapojilo na 48 tisíc PhD studentů, postdoků a akademických zaměstnanců. Po dlouhých vyjednáváních, během kterých se stávkujícím mimo jiné vyplácí plná mzda z kasy odborů, přistoupilo vedení University of California na okamžité zvýšení platů o 20 % a další progresivní zvýšení o 3–7 % každého půl roku. Ale není to jediná akademická instituce, kde se udály změny. Konkurence na privátních školách, jako je Stanford nebo Caltech či Carnegie Institution for Science, často vede k tomu, že instituce mohou nabízet lepší podmínky, aby přetáhly nadané akademiky a akademičky, nemluvě o postdocích ve firmách, jako je např. Genentech a dalších. U nás českých přistěhovalců není první dva roky povinnost přispívat na důchod. Státní daň z příjmu platíme, nicméně díky dohodě o dvojím zdanění mezi USA a Českou republikou jsou první dva roky Češi zproštěni federální daně z příjmu.

Karolína (Japonsko): Postdoci na OIST fungují jako klasičtí zaměstnanci. Platí zdravotní a sociální pojištění a mají nárok na zaměstnanecké benefity. Jejich postavení nevnímám jako příliš odlišné od PhD studentů – jediných studentů na OIST jakožto univerzity poskytující pouze postgraduální vzdělávání. Hierarchii v rámci ústavu vnímám pouze na úrovni vedoucí skupin versus všichni ostatní. Na druhou stranu toto vnímání je založené na zkušenosti z naší laboratoře a v jiných skupinách pravděpodobně existují i jiné modely.

Karolína: Pohled na jednu z budov kampusu OIST, Lab 3

Terezie (JAR): Postdoci jsou v Jihoafrické republice považováni za studenty. Většina doktorandů nejsou zaměstnanci univerzity a dostávají pouze stipendium. Stipendium se nemusí danit, což je i kvůli vysoké míře zdanění výhodné, ale zároveň si sami musí platit soukromé zdravotní pojištění. V JAR je pro jakékoliv cizince velmi obtížné získat pracovní vízum. Vzhledem k tomu, že nejsem zaměstnanec, tak mám „visitor´s visa for research“, které bylo se zvacím dopisem od univerzity celkem jednoduché získat, nicméně nemám žádnou šanci ho prodloužit, až mi po 2 letech vyprší. Biochemické oddělení Univerzity Stellenbosch je plné studentů od bakalářských až po doktorandy. Lidé si tu hodně potrpí na to, že jejich vedoucí skupiny jim musí oficiálně schválit jakékoliv poskytnutí pomoci lidem z jiné výzkumné skupiny, ať už je to používání jejich přístroje, nebo darování nějaké buněčné linie. Takže postdok je samostatný výzkumník, ale nemá žádné výhody, nebo vyšší postavení než ostatní studenti.

Jak se dají obecně najít postdocké pozice v „mé“ zemi? Je to spíše fellowship nebo vyhlášené místo ve skupině?

Veronika (Německo): Svou postdoktorandskou pozici jsem získala reakcí na již vypsaný inzerát v oboru biochemie. Pokud se vydáte touto cestou, má to jednu nespornou výhodu, znamená to, že vedoucí laboratoře již získal grant a hledá konkrétního člověka pro vyřešení specifického vědeckého projektu. Protože jsem věděla, že se chci věnovat proteinovému inženýrství a biofyzikálním vlastnostem proteinů, cílila jsem na pozice, které mi byly tématicky nejbližší. Měla jsem štěstí a po několika kolech pohovorů jsem vyhrála výběrové řízení na pozici, která byla tématicky mému srdci nejblíž. Je mi jasné, že ne každému tento styl hledání postdoka sedí. V Německu jsou populární i různé fellowshipy, ale v mém okolí se často osvědčuje i jiná strategie, prostě napsat přímo vedoucímu výzkumné skupiny. Představíte mu, co byste rádi zkoumali a jak se vaše nápady propojují s jeho výzkumem. Když najdete společnou řeč, často se pak podaří podat společný grant. Někdy se také stává, že se vedoucí ozve zpětně, až když financování získá on sám. Možností je zkrátka spousta a je jen na vás, která cesta vám bude nejpříjemnější.

Jana (USA): Zdroj financování je v mém případě přímo od zaměstnavatele, z jejich vnitřní grantové soutěže „Laboratory Directed Research and Development“, ve které moje vedoucí uspěla. Národní laboratoře spadající pod Ministerstvo energie mohou takto přerozdělovat peníze z režií a reinvestovat je do výzkumu. Doporučila mě k ní její bývalá vedoucí, kterou jsem navštívila v minulosti nad rámec konference uspořádané v Jižní Kalifornii. Protože se jí moje téma rámcově hodilo do jejího široce postaveného tématu, tak mi nabídla místo. Zároveň podporují žádosti o vlastní financování jako EMBO, HFSP, Marie‑Curie s tím, že pokud by plat měl být nižší než u institucionálně placených kolegů, tak to férově dorovnají.

Jana: Inspirativní výhledy z laboratoře Lawrence Berkeley National Laboratory situované v lese na kopci skýtají pohled na Berkeley, záliv, Golden Gate i novější Bay Bridge, dvě mariny, rozpadající se třímílové molo, San Francisco a ty nejbarevnější západy slunce

Karolína (Japonsko): Popravdě jsem si nikdy nezjišťovala, jakým způsobem toto funguje jinde v Japonsku. Moje představa je taková, že část laboratoří/profesorů si může dovolit zaplatit postdoka z grantů, v jiných případech je potřeba přinést si vlastní financování. V Japonsku je nejznámější stipendium JSPS poskytované Japonskou společností pro podporu vědy (Japanese Society for Promotion of Science) [psal o něm Radim Hladík ve svém blogu – pozn. ed.], ale dají se využít i další, např. stipendium od Nadace Canon, nebo i geograficky univerzálnější stipendia jako HFSP a další. Osobně jsem se hlásila na pozici vypsanou přímo mou nynější vedoucí financovanou z peněz ústavu. Zhruba půl roku po nástupu jsem ale přešla na stipendium JSPS, z kterého jsem placená doposud.

Terezie (JAR): Já jsem se hlásila na vypsanou pozici, která byla financovaná formou stipendia dané laboratoře, ale hned na začátku mi šéfová navrhla, že podáme žádost o fellowship od Medicines Malaria Venture na rok 2026, který jsem dostala. Na oddělení občas chodí emaily s nabídkami postdoktorandských pozic a zároveň vídám na LinkedIn nabídky – to všechno jsou otevřené pozice. Pokud tomu rozumím dobře, budoucí postdok, pokud má projekt podpořený nějakým vedoucím skupiny, si může požádat o peníze i přímo univerzitu a ta mu pak financuje fellowship ale ne výdaje na výzkum. O žádném jihoafrickém stipendiu pro postdoky na výzkum jsem neslyšela.

Jak se vám v nové zemi bydlí?

Veronika (Německo): Saarbrücken leží v německé spolkové zemi Sársku, které je vedle městských spolkových zemí nejmenší spolkovou zemí. Je to takové Německo s francouzským nádechem, aby taky ne, když historicky toto území střídavě spadalo pod Francii a pod Německo. Stačí vám jet 20 minut tramvají a jste ve Francii, v městečku Sarreguemines, kde se dají sehnat ty nejlepší éclairs (francouzské zákusky). Život je tu volnější, než bývá v Německu zvykem, což je skvělé a moc si to tu užívám. Jako hlavní město Sárska nabízí Saarbrücken vše, co potřebujete, a většina obchodů dokonce ve svém názvu nese přídomek Saar, čímž se hlásí k tomuto jedinečnému regionu.

Veronika: Fotografie z nedalekého francouzského města Sarreguemines, kam se dá dojet tramvají za 20 minut přímo ze Saarbrückenu.

Jana (USA): Berkeley je volnomyšlenkářské studentské maloměsto se 100 let starými malebnými domky s dřevěnou konstrukcí, které dobře zvládají zemětřesení. Záplava celoročně kvetoucí bujné zeleně, která vás nechá žasnout, zda jdete po ulici nebo botanickou zahradou, není příkladem precizně střižených trávníků jako v Sacramentu. Občas zaslechnete kokrhání kohouta. Pasení koz tu tradičně fungují jako přirozené protipožární opatření přes letní sucha. V laboratoři na kopci uprostřed lesa sekvojí a eukalyptů vás ráno zdraví srnky a mírumilovní divocí krocani, a večer dávají dobrou noc mývali a skunci, sovy a tarantule, a to vše s výhledem na záliv San Francisca. Vesnický ráz mi vyhovuje, od ruchu velkoměsta nás dělí jen most Bay Bridge, tak si každý může najít, co mu vyhovuje. Laboratoř pomáhá s imigračními dokumenty a vízy, s ubytováním ale nikoliv. Berkeley je studentské městečko s velkou fluktuací studentů a postdoků, najít ubytování tak není velký problém. Sdílené bydlení je kvůli vysokým cenám standard napříč věkovými skupinami, běžně i pro čtyřicátníky. V kontrastu s americkým individualismem to je ekonomicky podmíněný komunitní život, který známe ze seriálů. Ale i v místní vysoké cenové hladině, kdy za garsonku dáte přes 2000 USD a za několika pokojový byt přes 3000 USD měsíčně, si to můžete dovolit, a s trochou šetrnosti člověk uživí celou rodinu. Případně si za podobnou cenu můžete požitkářsky hovět v bytovém komplexu s posilovnou, bazénem, vířivkou, venkovním grilováním a společenskou místností. Nejlevnější ubytování, které jsem zde objevila, je bydlení na lodi v přístavu, poplatky jsou čtvrtinové oproti životu na souši, a to ani nemluvě o další úspoře v případě sdílení. Lodě, zejména starší modely, jsou dostupné i ke koupi za pakatel. Kdybych se sem stěhovala znova, tuto romantickou variantu bych určitě zvážila.

Karolína (Japonsko): Bydlí a žije se tu krásně. Ostrovně. I po téměř dvou letech mám stále pocit, že jsem se zapomněla na dovolené. Okinawa je nejjižnější japonská prefektura se subtropickým klimatem, takže je tu většinu roku příjemně až nepříjemně teplo a vlhko. To ve spojení s všudypřítomným oceánem do velké míry určuje způsob trávení volného času – ostrov je rájem především pro vyznavače všemožných vodních sportů. Co se týká praktické stránky bydlení, na OIST jak studenti tak postdoci dostávají nad rámec svého platu příspěvek na bydlení. Studenti bydlí na kampusu, zatímco postdoci povětšinou dojíždějí z několika málo okolních měst(-eček). Se sháněním bydlení už před příchodem pomáhá relokační tým, bez jejichž pomoci si upřímně celý proces nedokážu představit. My jsme zakotvili v menším městě s vesnickým rázem, kde jsme moc spokojení.

Karolína: Výhled z kantýny OIST. V pozadí ubytování pro studenty/zaměstnance

Terezie (JAR): Jelikož je Stellenbosch univerzitní městečko, znamená to velký trh s dočasným bydlením, ale dalo mi práci najít nájem, který bych si mohla z postdockého stipendia dovolit a nebyl to jeden pokoj ve sdíleném studentském bytě, protože jsme se do Stellenbosche přistěhovali s manželem, který pracuje z domova. Univerzita mi s bydlením ani na začátku nijak nepomohla. V celém Western Cape jsme viděli jenom málo vyšších bytových budov, takže většina lidí bydlí v přízemních nebo maximálně jednopatrových budovách. My jsme nakonec měli štěstí a pronajímáme si domek od Afrikaans majitele, který se přestěhoval do Portugalska. Jelikož je tu velká nezaměstnanost, najímají si bílí i ne nijak extrémně bohatí lidé uklízečky a zahradníky. I majitel našeho domu je má. Jsou to přistěhovalci z okolních států, hlavně z Malawi a Zimbabwe. Jelikož tady všichni mluví nějak anglicky, tak není tak velký problém se s nimi domluvit, co mají dělat. Ráno jim musíme otevřít a dát jim snídani. Pak pracují na údržbě domu a poskytujeme jim i oběd. Dělají to jako přivýdělek ke svojí další práci. Sice nám to šetří čas, protože nemusíme většinou tolik uklízet dům a dvorek, ale je hrozně zvláštní pocit mít v domě cizí lidi.

Terezie: Výhled z úpatí Stellenbosch berg na část Stellenbosche vlevo dole a Simonberg vlevo nahoře

Jak jezdíte do laboratoře?

Veronika (Německo): Měla jsem velké štěstí a podařilo se mi najít prostorný byt kousek od kampusu v klidné lokalitě, která je zároveň příhodně umístěna tak, že je v dochozí vzdálenosti do centra města a zároveň kousek do kampusu. Co se týče toho, jak se dostávám do laboratoře, tak mám dvě možnosti, když je hezky, vezmu to pěšky nebo na kole po cyklostezce, což trvá přibližně půl hodiny, a když nestíhám, prší nebo je zima, jedu autobusem a jsem tam za 10 minut. V porovnání s Českem bych řekla, že tu o dost víc prší, takže povinnou výbavou všech návštěv je nepromokavé oblečení.

Veronika: Výhled na kampus z rozhledny Schwarzenbergturm

Jana (USA): Perfektně se tu jezdí na kole po husté síti cyklostezek, řidiči jsou ohleduplní a dávají přednost. Ráda jezdím na kole, i když pouliční osvětlení je temnější než v Evropě a cesty mají často výmoly. Na začátku mi to dodávalo iluzi větší bezpečnosti než při pohybu pěšky, ale místní kriminalita je většinou lokalizovaná v ghetech, kam se nedoporučuje zacházet. Bezdomovci nejsou agresivní a o fentanylovém šílenství slýchám v televizi, ale nečelím mu v realitě. Hromadná doprava funguje velmi spolehlivě a bezpečně kolem celého zálivu i do vzdálenějších oblastí Kalifornie. Na cyklisty tu jsou připraveni také tam, takže můžete kolo naložit a jet s ním zdarma. Do laboratoře nám jezdí několik linek kyvadlových minibusů zdarma. Mít auto se vyplatí na túry do hor, ale ani tam není vždy nutně potřeba, přeci jen společenský kapitál mezinárodní kohorty postdoků funguje i na spolujízdy a výletování.

Karolína (Japonsko): Autem. Velkou nevýhodou Okinawy je špatná dostupnost hromadné dopravy mimo větší města na jihu ostrova. Vzhledem k tomu, že se OIST nachází v centrální části ostrova se spíše venkovským rázem, tak často nezbývá nic jiného než do laboratoře dojíždět autem, a koupě auta je jedna z prvních věcí potřebných pro hladké fungování v každodenním životě.

Terezie (JAR): Obecně se tu jezdí všude autem. To znamená, že ráno mezi 7-9h a okolo 16h je úplně všude strašná zácpa. Bezpečná veřejná doprava pro bílé ve Stellenboschi a okolí neexistuje. Do Cape Town jezdí vlak, ale nikdo mi neříkal, že by bylo obecně bezpečné s ním jet. Černí můžou jezdit všudypřítomnými minibusy, kterým říkají taxi. Ty nemají jasně vyznačené zastávky a cestující musí znát trasu a vědět, kde mají stát u silnice a mávat. Bílý člověk by tím taxi teoreticky asi taky mohl jet, ale všichni bílí vám řeknou, že by vás tam akorát okradli, ať vás to ani nenapadne zkoušet. Já jezdím do laborky na kole. Mám to naštěstí jenom 4 kilometry, ale musím si dávat pozor, abych se moc nezdržela v laborce, protože po setmění není bezpečné chodit/jezdit venku. I když také záleží na tom, v jaké části Stellenbosche bydlíte. Na mojí cyklistické trase není žádné nebezpečné místo, ale kolegyně, která bydlí z druhé strany Stellenbosche, jezdí autem, protože musí projíždět místem, kde se dealují drogy a je velká šance, že by se ji někdo mohl pokusit okrást. Náš bakalářský student mi říkal, že když tudy nedávno jel on, viděl jak nějaký chlap okrádá jinou paní, tak na něj troubil a najel do něho autem… a přišlo mu to jako úplně adekvátní reakce!

Přestěhovaly jste se samy, nebo se svým partnerem? Jak jste vyřešily „two body problem“?

Veronika (Německo): Postdoka jsem hledala jenom v Evropě, právě i díky tomu, že partner pracuje v Praze. I přesto, že je Saarbrücken až na druhé straně Německa, tak tu autem může být přibližně za 6 hodin, takže mě pravidelně navštěvuje a byt mám dost velký na to, že se sem pohodlně ve dvou vejdeme. Díky tomu, že je partner v Praze, tak mi to dost usnadňuje to, že mám kde bydlet, když jsem zrovna zpátky v Česku. Vzhledem k relativně snadné dostupnosti z Česka mi sem už přijelo na návštěvu i poměrně hodně kamarádů a jednou se nás v mém bytě sešlo i šest :).

Jana (USA): Já jsem zvedla kotvu a přejela na postdok bez partnera, který pracuje v Praze. Jako lékař by zde s ohledem na velkou neprostupnost mezi americkým a evropským systémem zdravotnictví těžko hledal uplatnění bez srovnávacích zkoušek a nutnosti začínat téměř od píky. I když i to se mění a vznikají výjimky a systémové změny díky narůstající poptávce po lékařích. Nicméně to mi zajistilo luxus toho, že se mám kam vracet bez kompletního stěhování. Potkáváme se každé 3 měsíce buď doma, kam jezdím taky za rodinou, nebo tady, kde objevujeme krásy divokého západu.

Karolína (Japonsko): Přestěhovala jsem se s partnerem. Odchod do zahraničí jsme plánovali společně, ale zároveň nikterak detailně. On na začátku neměl práci, takže byl omezený tříměsíčním turistickým vízem. To byl čas, který měl na sehnání práce, což se mu naštěstí podařilo a nyní pracujeme oba na stejném ústavu.

Terezie (JAR): Já jsem se do JAR přistěhovala se svým manželem. Měli jsme dohodu, že se přestěhujeme tam, kde si první z nás najde postdockou pozici, a druhý si najde něco ve stejném místě. Manžel je výpočtář a pracuje na počítači, takže pro nás vždycky existovala alternativa, že bude případně pracovat z domova a tak to také nakonec dopadlo. Aby mohl pracovat vzdáleně, musel si požádat o „digital nomad visa“ se kterým mu hodně pomohl jeho zaměstnavatel.

Jaká je u vás pracovní kultura? Máte stanovenou pracovní dobu?

Veronika (Německo): I když nemáme striktně danou pracovní dobu, většina z nás začíná mezi osmou a desátou hodinou. V akademické sféře se obecně pracuje velmi intenzivně, a ani zde tomu není jinak. Mám ale tu výhodu, že nepracuji s tkáňovými buňkami, takže na rozdíl od některých kolegyň a kolegů nemusím víkendy trávit v laboratoři. Přesto si občas zajdu něco doměřit, pokud to projekt vyžaduje. Jediné pevně dané pravidlo je čtvrteční seminář v devět hodin ráno. Zde platí systém „Cake strike“: za tři pozdní příchody je pokuta v podobě dortu. Ano, i kupovaného!

Jana (USA): Pracovní doba je velmi uvolněná: sice máme čipové karty na vstup, ale nikdo nekontroluje, kdy a jak dlouho jsme v práci. Hodně se zdůrazňuje work-life balance. Ale na druhou stranu se hodně dbá na bezpečnost s přemírou školení všeho druhu, která trvají měsíc i dva, než vás vpustí do laboratoře. Co není povoleno, je zakázáno. Přístup mimo hlavní pracovní dobu musí být speciálně schválený, práce o svátcích se musí hlásit a schvalovat kvůli bezpečnosti. Práce s nebezpečnými chemikáliemi a organismy se zvýšenou úrovní bezpečnosti je mimo hlavní pracovní dobu zakázaná. Navíc oproti univerzitním laboratořím se ve federálních laboratořích žádá o přístup na veškeré aparatury písemnou formou oficiálním procesem s interními a externími hodnotiteli, kteří se scházejí dvakrát za rok. Veškeré schvalování trvá tři měsíce, a s tím i s další byrokracií ohledně objednávek čehokoliv se musí počítat, že všechno tak totiž trvá o to déle. A tak bylo moje prvotní očekávání americké efektivity, vysokého tempa a nasazení polito studenou sprchou.

Karolína (Japonsko): U nás v laboratoři se hledí především na to, kolik práce uděláme a jestli je vidět nějaký pokrok. Pokud si plníme své povinnosti, nikdo se nestará o to, v kolik přicházíme a odcházíme. Výjimkou je samozřejmě labmeeting, na který všichni musí dorazit včas. Ústav je sice přístupný ve všech denních i nočních hodinách, o víkendech i o svátcích, ale podporuje se rovnováha mezi pracovním a osobním životem.

Terezie (JAR): Naše šéfová nekontroluje, kdy v laborce jsme nebo nejsme. Máme přístup na kartu do budovy kdykoliv. Vzhledem k tomu, že nemůžu jezdit na kole domů potmě, tak se v laborce nikdy nezdržuji dlouho do večera, ale občas pracuji doma na počítači po večerech nebo o víkendu. Docela často musím kvůli našim parazitům způsobujícím malárii, kteří potřebují každodenní péči, přijít i o víkendu. V jednu chvíli jsme skoro všichni měli v kultuře parazity a jediný biosafety cabinet, kde se s nimi dá pracovat, byl zarezervovaný od 6:00 do 22:00 každý den včetně víkendů. Zároveň ale platí, že když jsme kupovali auto a museli kvůli tomu jet ve všední den dopoledne na úřad nebo do autoservisu, tak to nikomu nevadilo. Obecně v naší laboratoři je nepsané pravidlo, že se počítá kolik toho uděláme, ne jak dlouho tam jsme.

Jací jsou vaši kolegové? Kolik vás ve skupině je?

Veronika (Německo): Jsem součástí jedné z největších skupin na ústavu, je nás přes 30 lidí. Díky tomu máme extrémně velkou různorodost národností, což je naprosto fantastické. Vzhledem k lokalitě (Německo) jsem čekala, že kromě Němců budou ve skupině hlavně zaměstnanci z Francie. Mám tu ale kolegy i z hodně vzdálených zemí, jako jsou Bosna a Hercegovina, Čína, Peru, Libanon, Mexiko, Indie, Španělsko, Írán, Súdán, Bangladéš nebo Mexiko. Opravdu to miluju! Takže kromě skvělého vědeckého prostředí mám úžasnou příležitost poznávat i jiné kultury. A to se děje například formou různých zákusků, které pro nás kolegové připravují v rámci akce „Cake strike“.

Jana (USA): Kalifornie je světu otevřená i díky kulturní pestrosti všech přistěhovalců, co ji společně budovali do současné podoby, lidé tu jsou velmi otevření a přátelští, usměvaví a stále ochotní prohodit pár slov v obchodě i na ulici. V USA pracuje velké množství přistěhovalců ze všech zemí světa, rodilých Američanů je v laboratořích tak polovina, ale ti jsou většinou nižšího kariérního stupně, postdoci už mají často převahu mezinárodního zastoupení. Důvodem je finanční náročnost studia, na které si většina Američanů musí půjčit, a pak půjčku splácet. Vzhledem k průměrně nižším příjmům v akademické sféře se tak nevyplatí zůstávat, konkurence o akademické pozice je vysoká, a zároveň biotechnologické firmy platí mnohem více. Zůstávají často jen opravdoví srdcaři s velkým zápalem pro vědu, ale celkově tak místní prostředí ztrácí velké množství brilantních mozků, kteří se ani na studium přírodních věd nedávají. Čekala jsem větší míru spolupráce, ale naše laboratoř je nová a také malá, kontakty tak teprve budujeme i uvnitř naší instituce. Některé týmy jsou hodně sehrané, náš je vyloženě individualistický s minimálním překryvem témat. V národních laboratořích je velké množství uživatelských facilit, které mají pomáhat uživatelům s jejich projekty. Přihlásit se může kdokoliv z celého světa a vše je krom cestovních nákladů zdarma. Nicméně každá facilita má jiné podmínky a také „drive“, vše je o konkrétních lidech a o tom, jestli se vám chtějí věnovat a jestli je vaše téma baví. Jejich erudice a kompetence se také velice různí od čerstvých absolventů po lidi, co staví vlastní prototypy a pohybují se v oboru 30 let, pravděpodobně potkáte cokoliv na této škále.

Karolína (Japonsko): Kolegové a kolegyně jsou přátelští a zdvořilí zároveň. Řekla bych, že naše laboratoř na ústavu patří k těm větším ( je nás okolo 20) a složením je velice pestrá - mám kolegy z Japonska, Indie, Indonésie, Malajsie, Ruska, USA, Kanady, Velké Británie, Itálie, Německa i Nového Zélandu. Tuhle různorodost a s tím spojené diskuze, jak lidé a věci fungují na různých místech světa, mám strašně ráda. Celkově je i prostředí institutu hodně mezinárodní a je snaha tuhle různorodost podporovat.

Terezie (JAR): Všichni moji kolegové jsou Jihoafričané. Na ústavu je pár cizinců z jiných afrických států jako jsou Namibie nebo Zimbabwe, ale jelikož jsou tu lidé všech odstínů pleti a jejich jména jsou stejně tak různorodá, tak se nedá moc poznat, jestli je někdo cizinec, dokud se nezeptám přímo. Všichni moji kolegové jsou moc milí a vstřícní. Obecně jsou Jihoafričané mnohem otevřenější a na první pohled veselejší než Češi. Hodně se smějí a zdraví se mezi sebou i neznámí lidé na ulici. V naší skupině je 6 postdoků a 4 magisterští studenti, takže na místní poměry docela velká skupina.

Terezie: Často v pondělí po schůzce skupiny jdeme na kafe a muffin do studentského centra s obchody a bufety s kolegy z laborky

Jak překonáváte jazykovou bariéru?

Veronika (Německo): Jakožto Češka narozená poměrně blízko německých hranic jsem byla v Německu už mnohokrát, a to již od raného dětství. Nicméně, jelikož jsem na gymnáziu měla jako druhý cizí jazyk francouzštinu, do Německa jsem šla s tím, že si v pohodě vystačím s angličtinou. Vždycky jsem se v Německu anglicky domluvila a říkala jsem si, že těch pár let „odžvatlám“ s frázemi typu: „Mit Karte, bitte“. Jenže ouha, jsem sice blízko hranic, ale jak trefně říkají někteří místní obyvatelé: „Das ist nicht Deutschland, das ist Saarland“. Většina lidí tu kromě němčiny mluví spíše francouzsky. Jistě, francouzsky trošku mluvím, na objednání bagety to stačí, ale když potřebuji v IKEA domluvit konfiguraci skříně PAX, to už fakt nedávam. Mám to štěstí, že na ústavu máme k dispozici kurzy němčiny zdarma. Aktuálně jsem na úrovni A1/A2, což mi zatím na běžný život stačí. V práci mluvím anglicky a kromě restauracích a jiných služeb se s němčinou stejně moc do styku nedostanu. A když nevím, jak reagovat, většinou stačí říct „Genau“ :).

Jana (USA): Obávala jsem se, že můj přízvuk a místy nemotorné vyjadřování v angličtině vzdálené od úrovně rodilých mluvčích bude větší problém. Ve skutečnosti tu jsou všichni moc dobře zvyklí na ohromnou pestrost 200 jazyků, které tu můžete zaslechnout. Angličtina je to jen z poloviny případů, zbytek je z většiny španělština, směs asijských jazyků, ruštiny a francouzštiny, což se velmi přesně promítá také v komunitním jachtařském klubu, který navštěvuji. Lidi tu rádi hádají, odkud kdo je, podle přízvuku, ten český moc neznají, většinou hádají Německo, Rusko anebo Francii. Ale i s českým přízvukem se dají vyhrávat ceny za prezentace, lidi tu zajímají nápady a možná jsou tak víc otevření než u nás.

Jana: Plachtění a windsurfing jsou branou k sportovnímu společenskému a také kulturnímu vyžití v blízkém okolí - Cal Sailing Club, Berkeley marina

Karolína (Japonsko): Těžko. Nepatřím mezi lidi, kteří hltají animé nebo jiné produkty japonské kultury a při příchodu na Okinawu jsem byla japonštinou nepolíbená. Začátky tak byly poměrně krušné a i obyčejná návštěva supermarketu byla zábavná a (hlavně) vyčerpávající zároveň (díky bohu za Google Lens). OIST všem svým zaměstnancům, studentům i jejich rodinným příslušníkům zdarma poskytuje kurzy japonštiny, na které jsem po aklimatizaci v laboratoři začala chodit i já. Momentálně mám za sebou čtyři semestry japonštiny dvakrát týdně, spoustu hodin strávených nad úkoly, přípravu prezentací a rozhovorů, nicméně moje schopnosti se nijak výrazně neposunuly a stále nejsem schopná ani základních konverzací v běžném životě. Někdy je to docela frustrující, ale zatím jsem se nevzdala a stále doufám, že když vydržím a věnuji tomu své úsilí, vyplatí se to. Uvidíme. Bez znalosti japonštiny jste tu bohužel omezení na mezinárodní komunitu kolem OIST a s běžnými Okinawci vztah navážete jen hodně těžko, což je velká škoda.

Terezie (JAR): Tu naštěstí překonávat moc nemusím. Všichni tu více méně mluví anglicky. Je to jejich první nebo druhý jazyk. V okolí Kapského města je hlavní jazyk bílé populace Afrikaans, což je dceřiný jazyk nizozemštiny, takže se kolegové mezi sebou někdy baví Afrikaans, ale často slušně přejdou do angličtiny, když vypadám, že se chci zapojit do hovoru. Někteří běloši jsou potomci Angličanů, takže jejich jediným jazykem je angličtina. Jihoafrická republika má spoustu domorodých jazyků. V Západním Kapsku převažuje Xhosa, která má zvláštní mlaskavé a klikavé zvuky a nerozumím jí ani omylem.

Máte nějakou novou zálibu díky pobytu v zahraničí?

Veronika (Německo): Zatím se nedá říct, že by se z toho už stala záliba, ale díky několika zdejším kamarádům jsem měla možnost vyzkoušet si podvodní hokej. Sice jsem o něm už dříve slyšela, ale nikdy v životě bych si nepomyslela, že pojedu o víkendu z Německa do Francie jen proto, abych si ho zahrála. Velmi také oceňuji možnost dojíždět do kampusu na kole. V Praze by mě to kvůli vzdálenosti a náročnému terénu ani nenapadlo.

Jana (USA): Jak jsem se v Kalifornii naučila plachtit a windsurfovat? Komunitní klub plachtění Cal Sailing Club mi poskytnul vybavení, průpravu od instruktorů dobrovolníků, a taky nová přátelství, a to zdarma, členství si může každý odpracovat. Na jaře mě zlákaly ke zdolání místní čtyřtisícovky - Mt. Shasta a nejvyšší vrchol Mt. Whitney, v zimě běžky, lyže, sněžnice a přírodní termální prameny. Na své si tu přijdou milovníci všech outdoorových sportů, kajakáři i horolezci nejen v Yosemitech. Populární tu jsou taky bojová umění, doja jsou na každém rohu. Berkeley žije i kulturou, každotýdenními koncerty pod širým nebem, divadlem, jazzem a blues. Jamové komunity tu jsou jako velká rodina, kdokoliv se může přidat a na koncertech potkáte všechny věkové skupiny jak na podiu, tak pod ním. Můžete si zapsat kroužky hrnčířství, sítotisku nebo černobílé fotografie, to se sice platí, ale opět tam potkáte další zajímavé lidi. Každý si tu najde své, i kdyby šlo o zpěv ve sboru nebo balet, který si vybrala například moje kolegyně Eva.

Karolína (Japonsko): Šnorchlování. Než jsem přišla na Okinawu, jsem nikdy nešnorchlovala a tady to opravdu stojí za to. Není to něco, co bych dělala každý týden, ale čas od času je to hezké zpestření. Také jsem se tu dostala k akrobacii na šálách. Pokukovala jsem po tom už v Praze, ale protože to nepatří k cenově zrovna nejdostupnějším aktivitám, nikdy jsem se tam do toho nepustila. Ke svému překvapení jsem zjistila, že na OIST existuje malá skupina lidí, kteří akrobacii na šálách a závěsném kruhu provozují – v poněkud polních podmínkách, ale zato přímo na kampusu a doslova za pár korun. Kromě toho se snažím v koníček proměnit učení japonštiny, prozatím je to ale stále spíš v rovině „dobrovolné povinnosti“. Poslední dobou se u mě také rozvinula záliba vybarvování antistresových omalovánek… A málem bych zapomněla! Pozorování západů slunce nad oceánem, to mám ráda.

Karolína: Šnorchlování u pláže Senaha v Yomitanu, našem momentálním domově

Terezie (JAR): Jedna z věcí, která nás přesvědčila, abychom se sem přestěhovali, byla krásná příroda a blízkost pěkných skal, takže výletování po přírodě a lezení po skalách je tu přístupnější než v Praze. Co má velký potenciál stát se novou zálibou je pití dobrého vína. Stellenbosch a okolí je vinařský region vyhlášený po celém světě. Ale zatím se u nás tento koníček nerozvinul. Další záliba, která se naopak určitě rozvine, je off-roading. Ježdění autem v terénu po neupravených kamenitých nebo štěrkových cestách. Už jsme si pořídili Mitsubishi Pajero s all-terrain pneumatikami a plánujeme vyrazit do divočiny. Zároveň je to také jediný způsob, jak se dostat dál od lidí do nepřístupných míst.

Terezie: Prodloužený víkend na safari? Žádný problém (Hluhluwe–iMfolozi Park)

Chtěly byste říct něco závěrem? Jedno doporučení pro další kolegy a kolegyně?

Veronika (Německo): Pokud chcete vyrazit na postdoka, ale zároveň nejste připraveni na velký kulturní šok, je pro vás Německo ideální zemí. Je tu spousta institucí a firem, které neustále nabírají nové talenty, takže věřím, že pokud budete hledat dostatečně vytrvale, pozici určitě najdete. Jasně, po příjezdu jsem i já musela vyřešit nezbytnou byrokracii, ale jinak se můj životní styl nijak zásadně nezměnil. Snad jen v tom, že můžu jezdit do práce na kole a všude zvládnu dojít pěšky. Navíc to beru jako skvělou příležitost naučit se nový jazyk a prozkoumat země jako jsou Lucembursko či Belgie, o jejichž návštěvě jsem dřív ani neuvažovala.

Jana (USA): Práci v USA doporučuji navzdory nebo právě kvůli různým stereotypům a předsudkům, které si tu můžete jednoduše rozpustit. Je to skvělá zkušenost otevírající myšlenkové obzory v tom, co všechno může fungovat jinak nejen ve vědě, ale i ve společnosti. V nějakém podobném rozhovoru tehdy staršího a zkušenějšího kolegy jsem si přečetla, že na postdoku se stáváte lepším člověkem, a to mi od té doby rezonuje v hlavě. Středoevropská mentalita je zde otřesena a neobstojí. Vlídnost a ohleduplnost jsou odzbrojující. Překvapila mě velice pozitivní rétorika namířená k nám zahraničním studentům a postdokům, což může kontrastovat s častým evropským nacionalismem. Zde to není jen jasná součást pracovní kultury, ale taky odraz socioekonomické situace a odlivu místních přírodovědných absolventů do firem. To akademie doplňuje přísunem mozků z Asie a Evropy. Národní laboratoře jsou bohužel opředeny velkou mírou byrokracie, která dramaticky ztěžuje experimentální práci, a pokud nedostanete jasnou podporu od zpravomocněných lidí, vede to k obrovské neefektivitě a frustraci. To se teoretiků tolik netýká. Každá laboratoř je velice odlišná svou vlastní kulturou, v mojí je absolutní individualismus a minimum spolupráce, což je opak mého očekávání, ale i tak si zkušenosti vážím.

Karolína (Japonsko): Pokud můžete, Okinawu určitě navštivte. Je to krásné místo, které má hodně co nabídnout - od nádherné přírody, přes bohatou historii až po současnou kulturu. Pokud jste zároveň fanoušci všeho japonského, může to být dobrá vstupní brána do Japonska. V okolí se navíc nachází i spousta dalších zajímavých míst a zemí, takže je to ideální destinace pro cestovatele/dobrodruhy. Na druhou stranu je to fakt (!) daleko a pokud vám zrovna zoufale chybí rodina nebo přátelé, jen tak si neplánovaně do Evropy neodskočíte. No a pak je tu japonština - pokud chcete nějak normálněji žít i mimo zdi kampusu, budete ji potřebovat. Takže ve zkratce: na kratší dobu bych neváhala a jela, delší pobyty (např. pětileté PhD studium) bych dobře zvážila.

Terezie (JAR): Nebojte se toho. My jsme se báli. Báli jsme se o svoji bezpečnost, že nebudeme mít dost peněz a že místní univerzita a výzkum budou na špatné úrovni a vědecky to nebude stát za to. O svoji bezpečnost se ve svém obvyklém okolí už nebojím. Když někam jedeme na výlet a u obchodu na parkovišti postávají ošuměle vypadající lidí, tak se pořád bojím. A neexistuje, že bychom jeli autem se staženým okénkem nebo odemčenými dveřmi, ale zatím se nám nic negativního spojeného s kriminalitou nestalo. Moc peněz navíc nemáme, ale máme české úspory a za možnost bydlet na takovém krásném místě to stojí. A naše oddělení? To je sice docela malé, jenom 6 větších laboratoří, ale přístrojového vybavení je tu spousta od „trabantů“ po nejnovější „ferrari“, ještě se mi nestalo, že bych nenašla přístroj, který bych potřebovala. Výzkum je tu na vysoké úrovni, moje šéfová je opravdová kapacita ve svém oboru a navíc je hrozně milá a vstřícná.

Medailonky autorek blogu

Evropa

Veronika Vetýšková, absolventka Vysoké školy chemicko-technologické, VŠCHT v Praze (University of Chemistry and Technology Prague), má na kontě magisterský titul z oboru Biotechnologie léčiv. Po magisterském studiu pokračovala v doktorském programu biochemie a svůj výzkum, zaměřující se na nestrukturované proteiny zubní skloviny, prováděla na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. V roce 2023 obhájila doktorát a na ústavu si ještě rok rozšiřovala obzory v postdoktorské pozici, kde se specializovala na strukturní biologii, konkrétně se výzkum zaměřoval na katepsinové proteázy. Nyní působí jako postdoktorandka v německém INM – Leibniz Institute for New Materials – v Saarbrückenu, kde se věnuje proteinovému inženýrství a mimo jiné se podílí i na vývoji nového typu léčby proti onemocněním očních cév.

Amerika

Jana Pilátová vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a v současnosti působí v Lawrence Berkeley National Laboratory, Berkeley, Kalifornie, USA. Jako federální zaměstnanec dostala možnost podílet se na výzkumu biomateriálů, kde uplatnila svoje téma biokrystalizace v mikroorganismech, které si přivezla z Prahy ze spolupráce s kolegou Peterem Mojzešem na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Jedná se o globálně rozšířený fenomén, který byl pozorován od počátku mikroskopie mimo jiné už Charlesem Darwinem, nicméně až do její práce z roku 2022 se nevědělo, co tyto krystaly tvoří nebo jaké jsou jejich funkce. Jana se teď věnuje studiu jejich struktur, funkcí a molekulárně-biologických procesů jejich vzniku. Během svého postdoku za svůj inovativní výzkum získala již několik cen, např. od Microscopy Society of America, Joint Genome Institute, Advanced Light Source nebo prestižní grant FICUS pro spolupráci s Pacific Northwest National Laboratory.

• Jana Pilátová na X
• Jana Pilátová na LinkedIn

Asie

Karolína Honzejková vystudovala doktorát na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V rámci své doktorské práce ve skupině Tomáše Obšila se věnovala biofyzikální a strukturní charakterizaci proteinových komplexů důležitých pro regulaci signálních drah. Nyní působí v Japonsku na Okinawa Institute of Science and Technology (OIST) ve skupině Paoly Laurino, kde se mimo jiné zabývá rolí posttranskripčních modifikací v molekulách tRNA.

Afrika

Terezie Ticháčková vystudovala všechny vysokoškolské stupně na VŠCHT Praha, obor Biochemie. Během doktorátu na ÚOCHB Praha ve skupině Jiřího Jiráčka se zabývala návrhem a přípravou nových analogů insulinu a zkoumala jejich účinky na buňky nervové soustavy. Během prvního postdoku ve skupině Zuzany Kečkéšové (též na ÚOCHB) se zabývala nádorovými supresory a jejich reaktivací jako potenciální léčbou rakoviny. V současnosti je na druhém postdoku ve skupině Lyn-Marié Birkholtz na Stellenbosch University v Jihoafrické republice (https://b-lab.health/). Zde se zaměřuje na výzkum léčby malárie, především na charakterizaci mutací v Zimničce tropické, původci malárie, které způsobují lékovou rezistenci. Pro rok 2026 získala financování svého projektu od Medicines Malaria Venture.

• Terezie Ticháčková na LinkedIn